Očkování, poruchy vývoje a imunity u dětí - 1. časť

29.04.2011 09:52

MUDr. Ludmila Eleková

 

1. časť       2. časť       3. časť       4. časť       5. časť       6. časť       7. časť       8. časť

 

       Jsem praktická lékařka pro dospělé s cca 15 letou praxí, praktikuji homeopatii, zabývám se i jinými metodami alternativní medicíny. Nevlastním žádný oficiální papír, který by mě prohlásil za odborníka na očkování. Jsem „jen“ praktická lékařka, která vidí denně své pacienty a má zájem o to, aby byli zdraví. Nezapomněla jsem na Hippokratovu přísahu – především neškodit – a cítím jako svou morální povinnost doporučit jen takovou léčbu, kterou bych byla ochotna podstoupit sama. Cítím se oprávněna veřejně sdělit svůj názor, ke kterému jsem se propracovala během let své praxe a studia homeopatie, během studia různých zdrojů týkajících se očkování a infekčních nemocí, pozorováním vývoje svých dětí a léčbou dětských homeopatických pacientů.

       Žijeme ve svobodné zemi, ve které má každý Ústavou zaručená práva vyjadřovat svůj názor, svého práva využívám. Následující text odráží výsledky mého studia a osobní porozumění a interpretaci faktů, ke kterým jsem se dostala. Každý čtenář si může tatáž fakta vyhledat a sám si na ně vytvořit svůj názor.

       Očkování je kontroverzní téma, existují dva nesmiřitelné tábory zastánců a odpůrců a někde uprostřed mezi nimi se motá většina lidí. Dostávají se k nim protikladné názory, poslouchají jednu invektivu za druhou, a pokud nemají možnost surfovat na internetu a přečíst si většinou anglicky psané texty, jsou odkázáni na místní zdroje. Bohužel místní (tím myslím české a slovenské) zdroje informací jsou značně nevyvážené.

       Na jedné straně stojí oficiální medicína tvrdící, že očkování je prospěšné, bezpečné a nutné pro blaho celku. Až na výjimky popírá dlouhodobé nežádoucí následky očkování. Ohání se studiemi prokazujícími účinnost a bezpečnost. Straší návratem epidemií jako za starých časů, medializuje se každý nešťastný případ kojence zemřelého na černý kašel nebo záškrt. Navíc je oficiální medicína zaštítěna platnou legislativou ukládající očkovací povinnost a sankce za její neplnění.

       Na druhé straně stojí laici, rodiče, léčitelé a občanská sdružení ventilující svůj negativní názor na očkování, od mírného nabádání k opatrnosti až po nesmiřitelný nesouhlas. Tato strana obvykle pouze prohlašuje, že očkování škodí, dává do souvislosti výskyt nemocí, jako jsou alergie, autoimunitní poruchy, hyperaktivita, autismus apod. bez nabídky mechanismu, který by vysvětloval patogenezi těchto nemocí. Strana odpůrců nebo lidí jen rezervovaných je denunciována oficiální medicínou, která s nimi nechce ani diskutovat, nebaví se na věcné úrovni o jejich argumentech.

       Tvrdím, že očkování je posvátnou krávou moderní medicíny. Jeho účinnost a prospěšnost je axiom, o kterém se nedebatuje. Většina lékařů skutečně věří, že očkováním dělají dobrou věc. Nežádoucí účinky, nejsou-li skutečně akutní a dramatické, nejsou rozpoznány, protože lékařům chybí rámec myšlení a nástroje, které by jim umožnily je rozpoznat. Proto skutečně věří, že očkování je bezpečné. Věří, že vymýtilo nemoci, že před nimi chrání, že je třeba tzv. stádní imunita (= herd immunity = kolektívna imunita - pozn. red.), tj. vysoká proočkovanost, a dělají si skutečně starosti, že když se rozšíří neochota očkovat, že to ohrozí zbytek populace. Všimněte si, v přechozích větách jsem psala "věří". Protože ona to je skutečně převážně jen víra. Také jsem ji sdílela, ale zjistila jsem, že se zakládala na nesprávných základech.

       Pozorujeme-li debaty o očkování, je tam spousta emocí a ideologie, ale jen málo faktů. Připomíná mi to náboženské debaty věřících v různého boha. Je to skutečně zajímavé, protože v těchto debatách nejde skoro nikdy o racionální, vědeckou diskuzi o faktech, ale o přetlačování se, kdo více prosadí svou víru. Zastánci očkování pouze odmítají argumenty protistrany s tím, že to není pravda. Někdy říkají (a píší) skutečné nesmysly. Nedávno jsem kdesi četla článek MUDr. Hany Cabrnochové, předsedkyně Společnosti dětského lékařství a místopředsedkyně Vakcinologické společnosti o očkování. Hned na začátku vychvalovala zásluhy očkování na vymýcení nemoci a mezi jinými jmenovala choleru a mor – nemoci, proti kterým se u nás nikdy neočkovalo! Neumím si to vysvětlit. Nelze to vysvětlit nevědomostí, takové chyby by dělat neměla. Podle mě jen vyjádřila hluboko zažrané přesvědčení, které je tak hluboko uložené, že se o něm ani nepřemýšlí, natož pochybuje, a domnívá se, že očkování je jediným faktorem, proč nemáme epidemie infekčních nemocí jako ve středověku.

       Uprostřed toho všeho jsou rodiče dětí, kteří se snaží co nejlépe pečovat o jejich zdraví a s přístupem k internetu se dostávají k informacím, které je mnohdy vyděsí a oni nevědí co s nimi. Rozumné diskuze s pediatrem se dočkají jen v ojedinělých případech a nakonec se jejich rozhodnutí řídí spíše tím, kolik nepříjemností ze strany úřadů jsou ochotni snášet, než nejlepším zájmem jejich dítěte.

       Chci shrnout všechny základní informace o očkování, vysvětlím, proč jsou lékaři tak neochotni očkování zpochybnit, proč některé věci nevidí, nabídnu mechanismus, kterým může očkování škodit, ukáži, jak vytipovat ohrožené děti a hlavně nabídnu těm, kteří již nějakou škodu utrpěli, naději na léčení.

       O problematiku očkování se zajímám více než 10 let. Začalo to díky mému mladšímu synovi, letos patnáctiletému, který na první očkování Alditeperou (vakcína DTP, obsahující rtuť; proti záškrtu, tetanu a čiernemu kašľu - pozn. red.) reagoval prudkou reakcí. Ječel vysokým křikem, o kterém jsem se až dodatečně dozvěděla, že se mu říká encefalitický křik, měl horečku, oteklou a zarudlou celou půlku zadečku, do které byl očkován. Byla jsem tehdy čerstvě po atestaci a ani ve snu mě nenapadlo, že by očkování mohlo něco takového udělat. Ani dětská lékařka mě na nic neupozornila. Nenapadlo mě vůbec přečíst si příbalový leták. Prostě a jednoduše jsem jako mnoho dalších rodičů přinesla své tříměsíční dítě důvěřivě na očkování.

       Reakce mého syna trvala tři dny. Po jejím odeznění přestal spát, často se budil, vždy s tímto pláčem, s vytřeštěnýma očima a zaťatýma ručkama ječel a ječel. Také začal být neklidnější, uplakanější, v batolecím věku byl extrémně agresivní a hyperaktivní. Samozřejmě, že dostal další DTP očkování, sice tzv. frakcionovaně, rozděleně na dvě dávky, ale dostal je. Dnes vím, že když reagoval tak divoce na první dávku, už neměl být touto vakcínou dále očkován. Syna jsem si nedávno vzala do péče jako jeho lékařka a měla jsem tak možnost se podívat do jeho karty. Záznam zní: matka hlásí febrilní reakci, otok hýždě, vymizelo. To napsala dětská lékařka druhý den, když jsem jí volala. Ani slovo o tom neobvyklém pláči, který jsem hlásila, ani slovo o tom, že by reakci hlásila na SÚKL (Státní Ústav pro Kontrolu Léčiv - pozn. red.), což byla její povinnost.

       Celou tuto historii píši proto, abyste viděli, že ani lékaři často nic neví. Já nic netušila, nevěděla, nic mě nenaučili. Nežádoucí reakce nejsou téměř vůbec hlášeny, proto může oficiální medicína tvrdit, že jsou vzácné.

       Začala jsem studovat homeopatii a poprvé jsem se začala dozvídat něco o tom, že to očkování nemusí být tak úžasné a že to dokonce může způsobit velký průšvih. Syna jsem již nenechala přeočkovat Trivivacem (tzv. MMR vakcína, t.j. proti osýpkam/spalničkám, príušniciam/mumpsu a ružienke/zarděnkám - pozn. red.), v 5 letech jsem odmítla přeočkování DTP. Dostal tehdy pouze tetanus (stejnou dávku jako dospělý!), protože jsem netušila, že problémem byla i rtuť, nejen pertussová vakcína (pertussis = čierny kašeľ - pozn. red.). Po tetanovce byl opět asi dva týdny „na zabití“. Nebudu popisovat celou svou cestu, představím vám její výsledky.

 

       Ve svém článku chci prodiskutovat několik témat:

  1. Vztah očkování a infekčních nemocí (1. díl, 2. díl)
  2. Co je vlastně očkování a jak se během let své existence změnilo
  3. Co obsahují vakcíny
  4. Vliv očkování na imunitu
  5. Jakým mechanismem může očkování škodit
  6. Jak vytipovat rizikové jedince (1. díl, 2. díl)
  7. Jak posilovat imunitu a jak léčit běžné nemoci
  8. Jak napravit již vzniklé škody – léčba postvakcinačního syndromu

 


 

1. Očkování a infekční nemoci 

       U tvrzení, že očkování vymýtilo infekční nemoci a že by se po jeho omezení nebo zastavení znovu vrátily velké epidemie, obvykle skončí každá debata. Je to hlavní strašák oficiální medicíny, malují nám katastrofické scénáře epidemií, zástupy umírajících nemluvňat atd. Co je na tom pravdy? Podívejte se na http://www.genesgreenbook.com/content/proof-vaccines-didnt-save-us.

       Obrázek vydá za tisíc slov. Grafy názorně ukazují, že přes 90% snížení výskytu a úmrtnosti na infekční nemoci připadá na vrub jiných faktorů než je očkování. Těmi faktory jsou zejména:

  • výživa - zajímavé jsou zejména grafy ukazující současný pokles výskytu kurdějí (tj.nedostatku vitamínu C; kurděje = skorbut - pozn. red.) a nemocí
  • hygiena
  • kanalizace, kvalitní pitná voda
  • lepší bydlení (slunce)
  • zkrácení pracovní doby (zase slunce a vitamín D – dostali se ven z fabriky ještě za světla a mohli si odpočinout. Velkou zásluhu na snížení výskytu infekcí je proto třeba připsat odborům.
  • důležité bylo pravděpodobně i zvýšení všeobecné vzdělanosti a gramotnosti.

 

       Výskyt závažných nemocí v dnešní době dává těmto pozorováním za pravdu. Naprostá většina případů záškrtu na Ukrajině postihuje děti z romských osad nebo jiných sociálně slabých skupin. V celosvětovém měřítku se podobné epidemie vyskytují převážně v zemích se slabou ekonomickou infrastrukturou, negramotným a chudým obyvatelstvem. Nemusíme chodit daleko, stačí se podívat na loňskou epidemii prasečí chřipky. Z Mexika přicházely děsivé zprávy, chřipka tam měla relativně vážný průběh a dost úmrtí. I na základě těchto prvních informací vyhlásila WHO pandemii. A jak to vypadali v civilizovaných zemích? Ukázalo se, že nemoc je mnohem mírnější než běžná sezónní chřipka a zemřelí na ni se rekrutovali z jinak rizikových skupin.

       Zkuste si představit, že žijete jako dělník v polovině 19. století. Budete žít v chatrči, na pár metrech s celou svou rodinou, nebudete mít dost jídla, budete neustále hladovět, nebudete mít dostatek pitné vody, nebudete se mýt, prát si prádlo, protože nebude kde a bude to příliš drahé, budete pracovat 16 hodin denně bez pořádného jídla a odpočinku, za celý týden se nedostanete na vzduch, budete vdechovat jedovaté výpary z výroby. Myslíte si, že budete zdraví? Jaká by asi byla vaše imunita? Kolika let byste se asi dožili? A vašich dětí, které sdílejí tytéž životní podmínky a místo do školy chodí od útlého věku pracovat do té samé továrny? My si neuvědomujeme, že si žijeme lépe než šlechtici ve středověku, že samozřejmost slušného bydlení, dostatku jídla a možnost odpočinku tu nebyla vždy. Že to přišlo až s 20.stoletím. A právě tyto změny vedly k ústupu infekčních nemocí. Očkování se s tím jen svezlo. Jako byste naskočili na konec brzdícího vlaku a mysleli si, že jste ho zastavili.

       I kdybychom neměli k dispozici tyto grafy, stačí si položit jednoduchou otázku. Kam se poděly nemoci, proti kterým se neočkovalo? Mor, cholera, spála (šarlach - pozn. red.) - že by hygiena a výživa platila jen na některé bakterie a viry a proti jiným musíme mít očkování? Je zajímavé, že když čtu nějaký rozhovor s lékařem propagujícím očkování, tvrdícím že očkování vymýtilo nemoci, žádný novinář mu nikdy nepoloží právě tuto otázku – co se stalo s nemocemi, proti kterým se neočkuje.

       A kde je virus chřipky a jiných respiračních nemocí v létě? Kam se schová? Nejsou to typy virů, které by přežily měsíce na slunci a suchu.

       Všimněte si grafu ukazující úmrtnost na spálu. Spála byla v polovině 19.století vražednou nemocí, umíralo na ni kolem 40% dětí. Samuel Hahnemann, zakladatel homeopatie, si vybudoval svou pověst mimo jiné úspěchem při epidemii spály ve městě, kde tehdy žil. Chodil do rodin k nemocným dětem a věděl, že když dnes vidí jedno nemocné dítě, zítra budou nemocné všechny a za pár dnů jich polovina zemře. Přemýšlel, jak ochránit sourozence nemocných dětí. Obraz spály odpovídal a stále odpovídá léku Belladonna. Tímto lékem léčil nemocné děti a současně ho rovnou podal jejich sourozencům. Jakmile začal provádět toto opatření, nedošlo již k jedinému úmrtí.

       Spála dnes? Penicilín na týden a hotovo. Jak to, že se tak děsivé nemoci stala nemoc banální? Nejde jen o spálu, podobný vzorec vidíme i u jiných nemocí. Například syfilis byla z počátku v Evropě subakutní nemocí, která zabíjela velmi nepříjemným způsobem během několika týdnů. Dnes ji můžete mít celá desetiletí a nevíte o tom. Všichni mí pacienti, u kterých byla zjištěna syfilis, ji měli zjištěnou náhodně při odběru krve. Neměli žádné příznaky.

       Totéž platí pro tuberkulózu, většina nakažených v naší zemi si vytvoří imunitu, aniž by měla jediný příznak, jen zlomek z nich onemocní manifestním onemocněním. Ale když byla zavlečena do panenských populací Eskymáků a Indiánů, fungovala jako biologická zbraň. Podobnou biologickou zbraní proti Indiánům byly spalničky (osýpky - pozn. red.). Pro kolonizátory banální nemoc, pro Indiány smrtelná.

       Vidíme, že průběh nemocí závisí na mnoha jiných faktorech, než je očkování. Hlavními faktory určujícími výskyt a závažnost budou spíše výživa, hygiena, přístup k čisté pitné vodě, dostatek vitamínu C a D a předchozí genetická paměť. Infekční zárodky se nám přizpůsobují a i my si na ně zvykáme. Vyskytuje-li se nemoc v populaci po staletí až tisíciletí, nebývá její průběh tak závažný jako v populaci, kam byla čerstvě zavlečena. Dalo by se to říci i tak, že imunita našich předků, jejich kontakt s infekcí, chrání i nás. Přerušení tohoto řetězce očkováním může mít nedozírné důsledky pro další generace.

 

1. časť       2. časť       3. časť       4. časť       5. časť       6. časť       7. časť       8. časť